Blíží se setkání kardinálů EU?

Steen Jakobsen, hlavní ekonom Saxo Bank

Jednou z našich hlavních premis během evropské dluhové krize byla ta, že krize skončí jedině takzvaným “setkáním kardinálů”. Tedy setkáním klíčových hráčů ve chvíli, kdy krize dosáhne kritické fáze, která pak skončí dramatickou restrukturalizací Evropy. Jde o jedno z témat, které jsme představili už v našich Šokujících předpovědích pro rok 2012. Takové setkání se zřejmě uskuteční spíše dříve než později, protože je Evropa bolestivě rozdělená na dva ekonomické tábory sever versus jih a dva politické tábory, kde na jedné straně stojí Angela Merkelová a na druhé skupina zemí Club Med, tedy celé Středozemí.  

Blížíme se bodu, ze kterého už pro Evropu nebude návratu. Evropě rychle dochází čas s tím, jak rostou náklady jihoevropských států na zajištění si potřebného kapitálu, nefunguje úvěrový trh a dochází k odlivu kapitálu. Opravdový summit k vyřešení dluhové krize se tak rychle blíží. Rozdíly mezi jednotlivými státy v rámci EU ještě nikdy nebyly více neslučitelné.

Skupina pěti (Draghi, Barroso, Monti, Rajoy a Hollande) se snaží přinutit Německo přistoupit na společné dluhopisy. Hollandův plán je ale založený na jediném - ať platí ostatní. Během toho ve Francii pokračuje v politice protahování a předstírání, že je schopen dostát své sociální agendě i bez jakýchkoliv strukturálních reforem.

Pro ilustraci, jak nedosažitelný je koncept “Německo to zaplatí”, se pojďme podívat na několik čísel:

• HDP Německa: 3,2 bilionů eur
• Oddlužení evropských bank během následujících pěti let (podle odhadu MMF): 5 bilionů eur
• Rozvahy evropských bank: 33 bilionů eur, nebo také 300% HDP celé eurozóny
• Rozvaha ECB:  4 biliony eur

Rozsah této dluhové krize je daleko větší, než si trh uvědomuje. Ve skutečnosti je tak velký, že neexistuje žádné reálné řešení. Ani podle představ severu, ani podle představ jihu. Představa, že jde jen o vyřešení otázky, zda Německo vše zaplatí, je nejen naivní, ale také nereálná. Němci totiž nemohou a ani by neměli. A všichni můžeme zapomenout také na hloupou představu, že jediným řešením je ECB. Existuje jen jedno řešení: systém musí selhat a euro i Evropská unie se musí proměnit. Přiznejme si, že plány Německa nejsou perfektní. Koncepčně ale směřují správným směrem. Krize nejde vyřešit zkratkou k bankovní unii, když neexistuje ani politická ani fiskální unie. Důvod, proč se Evropě ekonomicky nedaří, je nedostatek odpovědnosti tvůrců politiky a politiků samotných. Dát jim další lano, na kterém se skrze svou politiku protahování a předstírání mohou oběsit, rozhodně neznamená krok vpřed.   

Během několika dalších dnů se nevyhnutelně dočkáme oslavných tanečků ze strany EU. V úterý unikl Van Rompuyovi do tisku, konkrétně do Financial Tomes, jeho “plán, který změní směřování Evropy”. Podle mě titulek mluvil sám za sebe: Vam Rompuy osekal plán pro eurozónu. A jako vždy to byly jen tlachy bez jakéhokoliv obsahu. Politika protahování a předstírání na druhou.

Od mého posledního článku s názvem Jsou slova Angely Merkelové překrucována německá vláda a její představitelé, včetně Bundesbanky, zemím patřícím ke Club Med zcela objasnili, co jejich kancléřka měla na mysli. Merkelová totiž není v pozici, aby se musela vzdát vize fiskálního paktu a striktního dodržování Smlouvy o EU a mandátu od ECB.

Ovšem potíže dělá spíše Hollande a Francie než Německo. Hollande totiž pořád dokola tvrdí: “Nemůžeme se vzdát suverenity, pokud se nezlepší solidarita”. Nezapomeňme, že Hollande vede zemi, jejíž ekonomika neroste, má obrovský rozpočtový deficit a nejnižší věk odchodu do důchodu v Evropě - a přitom se nazývá pravou evropskou zemí. Hollandovi se přitom povedlo slavnou inaugurační řeč J.F. Kennedyho obrátit o 180 stupňů. Francie a země z Club Med si nyní jeho projev vykládají takto: “Neptejte se, co můžete udělat pro Evropu. Ptejte se, co Německo může udělat pro vás”. A jak už napsal Simon Nixon pro Wall Street Journal v článku s názvem Francie je největší překážkou řešení krize eurozóny, Francie se vždy zdráhala svěřit svou suverenitu do rukou Evropské unie. Vytvoření fiskální a bankovní unie bez zavedení politické unie by jen navyšovalo počáteční chyby, ke kterým došlo při tvorbě unie měnové. A právě Francie je zemí, která říká od nepaměti “ne” jakémukoliv oslabení své svrchovanosti, která by eurozónu dlouhodobě stabilizovala.

Jak by mohla Francie “ustoupit”, když si Německo bude trvat na svém? Francie sama sebe považuje za silnou a vlivnou zemi, ale čím více spoléhá na pomoc od svých německých přátel nebo ECB, tím je pravděpodobnější, že o svou sílu přijde. Nemůžete si půjčovat nebo si nechávat pomoct a zároveň si diktovat podmínky. Budete si muset vybrat, pane Hollande. A právě proto je dokonce i pro Francii nejlepší, aby najela na cestu vyšlapanou Německem. I za cenu, že země ztratí svou tvář. K této situaci by stejně došlo tak jako tak. Hollandův plán je totiž nepoužitelný a odsouzený k nezdaru a vedl by k ještě nižšímu růstu a vyšší nezaměstnanosti. Někdo by možná mohl Hollandovi konečně říct, že třetí cesta, se kterou přišel Bill Clinton a kterou “zdokonalil” Tony Blair, nikdy nefungovala.

V této souvislosti se mi vybavuje, že se Evropa už jednou v podobné situaci ocitla. Po představení Delorsovy zprávy v roce 1989 následovala dlouhá a složitá jednání především mezi Kohlem a Mitterandem o tom, kdy by měl začít projekt eura. Německo se snažilo, aby každá země nejprve přistoupila na konvergenční kritéria, ale Francie si nakonec v roce 1991 vymínila, že Evropská měnová unie začne fungovat v lednu 1999 nezávisle na dosaženém stupni konvergence. Tehdy Německo (i Francie) udělalo chybu, která vyústila v současné problémy zemí skupiny Club Med. Ty totiž nikdy nebyly ke vstupu do eurozóny příliš kompetentní. Německo si to podle mě pamatuje a poučilo se z toho.

Ocitli jsme se ve fázi tzv. mexické konfrontace. A jak se z ní dostaneme? Podle mě máme tři možnosti:

• setkání kardinálů - pravděpodobnost 40 procent
• politika protahování a předstírání na druhou - pravděpodobnost 40 procent
• zkáza a beznaděj - pravděpodobnost 20 procent

Setkání kardinálů bude jediným pořádným řešením, které má racionální a praktický základ. Bude potřeba, aby některé země odešly z eurozóny, ať už dočasně nebo napořád. Černým Petrem bude nejspíše Řecko. To donutí Club Med k jednání a členské státy budou muset kvůli fiskální a měnové politice přistoupit na ještě větší oslabení své suverenity. Nejpravděpodobněji dojde řada na německý model, kde bude nejvyšší autoritou Evropský soudní dvůr.

Počáteční reakce trhu na setkání kardinálů bude negativní, ale povede k nastartování poslední fáze našeho třífázového modelu krize (popírání, protest a mandát pro změnu). Během mandátu pro změnu se objeví oživení ve tvaru písmene V, ve kterém se reformy vymýšlí od píky. Pro investory je tak právě setkání kardinálů tím nejlepším řešením, které by nám mohlo přinést několik let prosperity. Současně bychom se mohli dočkat i lepších výnosů u akcií, které jsou právě teď podle většiny médií na mrtvém bodě.

Politika protahování a předstírání na druhou. Důvodem proč “na druhou” je dlouhodobé opakování stejných chyb. Jejich dopady teď budou daleko negativnější. Pokud dojde k dalšímu kolu kvantitativního uvolňování nebo operaci LTRO, tak čekám daleko menší růst, kratší efekt a menší účinnost. Pravděpodobně mohou takové kroky být i kontraproduktivní. Jenom blázen by si totiž mohl myslet, že nižší úrokové míry mohou všechno vyřešit. Trh moc dobře ví, že pokud se chce někdo vypořádat s problémem schopnosti platit své účty, musí přijmou ztráty a ne se více zadlužovat. Jakmile se vlády a ECB během třetího a čtvrtého kvartálu ocitnou ještě více bezradné, spustí další kolo mimořádných opatření. Dopad se ale rozplyne stejně rychle, jako sen Anglie o vítězství na Mistrovství Evropy ve fotbale.

Zkáza a beznaděj. V tomto konceptu se počítá s tím, že neexistuje žádné správné řešení krize. Jsme trénováni/učeni si myslet, že na každý problém existuje řešení. Děláme to ale už tak dlouho, že nám došel čas. Jestliže se teď nacházíme v kompletně slepé uličce, pak jedinou cestou, která zbývá, je “zničení kapitálu”, tak jak si to představoval Joseph Schumpeter. Oheň, který přinese snížení zadluženosti a vyčistí štít. V případě takového scénáře trhy otestují svá minima z roku 2009. Hluboce se zakoření nespokojenost s politiky a bankovním systémem, což může vést k sociálním nepokojům či dokonce k něčemu ještě horšímu.

Ani jeden z nastíněných scénářů podle mě ze začátku nepřinese žádná pozitiva. Blížíme se evropskému létu nespokojenosti a i kdybych se mýlil a Německo ze svých požadavků ustoupilo, následovat bude maximálně 10procentní nárůst. Ovšem jen do té doby, než si trh uvědomí, že jde opět o politiku protahování a předstírání a ne první krok k lepší a silnější Evropě. Podle investorů, jejichž názorů a přehledu si vážím, je současná situace následující:

• půjčovat si další peníze vyjde dráž a dráž, i přesto dluh zůstává tím nejlákavější aktivem
• ceny akcií na rozvíjejících se trzích jsou příběhem o přeceňování a přehnaných předpokladech
• akcie - férově oceněny, ale firmy bez dobrých vyhlídek co týče hospodářských výsledků či schopnosti se pohnout z místa
• konec evropské dluhové krize se zatím nerýsuje
• schodek amerického rozpočtu jen a jen narůstá
• reálný růst čínské ekonomiky je namísto 7 až 8 procent jen 5 až 6 procentní

V současném prostředí nemají akcie, dluhopisy ani komodity žádný prostor k růstu, protože je nikdo nechce. Chuť k jejich nákupu totiž otupěla neschopnost politiků přijít s jednoduchým a spolehlivým řešením. Místo toho se zaměřili na bezcenné návrhy a prázdné sliby. Výsledkem bude léto plné nespokojenosti a trhy by měly být pod tlakem až do srpna. V té době se možná nad propastí ocitne spolu s Řeckem i Španělsko a Itálie, protože sedět s rukama v klíně není řešení. Trhy už mají dost politického blafování - nastal čas reforem, a ne na dalšího tlachání.