Léto mezního rizika (tail risk) aneb jak hrajeme na poli dluhopisů, komodit a Forexu

Steen Jakobsen, hlavní ekonom Saxo Bank

Na pokusy Evropské unie o nalezení cesty ven z krize prostřednictvím politiky protahování a předstírání už není čas ani prostor. Co se týče nejbližších měsíců, Německo nestihne ratifikovat záchranný fond ESM dříve než na začátku září (kdy se vysloví Spolkový ústavní soud) a využití fondu EFSF by nemělo kýžený efekt.

Výnosy španělských dluhopisů můžou stoupat donekonečna a většina lidí zapomíná, že španělský trh s dluhopisy už vlastně ani není reálným trhem. Nakupují na něm pouze dva subjekty: ECB a španělské banky, které takto využívají likviditu poskytnutou od ECB. Jde o uzavřený kruh, ve kterém se točí stále méně reálných peněz.

Španělská centrální banka v pondělí oznámila, že ekonomika ve druhém čtvrtletí klesla o 0,4 procenta proti předchozím třem měsícům a od července do září se dokonce očekává jednoprocentní propad. Musel by se stát zázrak, aby Španělsko dosáhlo bez zásadních reforem na slibovaný deficit veřejných financí ve výši tří procent HDP do roku 2015, natož do roku 2020.

Evropa a její dávky

Problémem Španělska, a částečně i Itálie a Řecka, není to, že byla špatně nastavena pravidla. Spíše šlo o neochotu a neschopnost zákony dodržovat. Evropa se tak v posledních deseti letech stala rájem jakýchkoliv dávek. Model “sociálního zabezpečení”, který se Evropa snažila vnutit “méně šťastným” zemím, nyní místo podpory podkopává evropskou společnost. Celý problém dávek ukrývá už slovo samotné. Dávka od slova dávat je vlastně benefit, u kterého si řada lidí myslí, že na něj má automaticky nárok, ať už pro to něco udělali nebo ne. Z nástroje, který pomáhal chudým v časech nouze nebo dočasně širším skupinám lidí během recese, se stalo něco, na co si až příliš velké množství lidí činí nárok za všech okolností.

A protože se Evropa stala neomezeným dárcem dávek, její ekonomický konec se podle pouček neodvratně blíží. Den za dnem se počet lidí pobírajících dávky (důchodci, nezaměstnaní, podniky volající po státní podpoře) zvyšuje, protože samotný systém selhal. V důsledku toho tak stále narůstá skupina lidí, kteří mají obrovskou politickou moc a snaží se ukousnout co největší podíl dávek ze stále menšího koláče státních peněz. A aby evropské vlády ustály tlak na své finance, centrální banky tisknou peníze a zachraňují ty, kteří dělali v minulosti chyby a vzali na sebe moc velké dluhové břemeno. Zároveň ale sebrali peníze těm, kteří by o dávky požádali jen při mimořádné příležitosti. Nakonec tak budou chudší všichni bez rozdílu.

Rozdávačná Francie

Celou situaci pak jen zhoršuje nedostatek politického konsenzu napříč Evropou. Francouzský prezident Hollande se například snaží o to, čemu se říká ekonomická sebevražda - znova snížit věk odchodu do penze, zakázat propouštění a zavést sociální reformy. A to vše v evropské zemi, která za své důchodce utrácí nejvíc ze všech. Pravděpodobnost, že jeho program uspěje, je však nižší, než že Španělsko splní své rozpočtové cíle! Angela Merkelová a Německo (a také většina severní Evropy) se naopak snaží prosadit úsporné balíčky, které mají zajistit prosperitu evropské periferii. Když se ocitnete v deflační dluhové spirále, je jistou cestou do pekel zachování dluhu a zároveň snaha ušetřit na výdajích státní správy. Navyšování dluhu a předstírání toho, že si to můžeme dovolit, musí skončit. Čím dříve přijmeme ztrátu, tím méně nás to všechno bude stát.

K tomu všemu připočtěte i Itálii, jejíž vláda brzo skončí a která bude v následujících dvou letech potřebovat biliony eur na refinancování tamních bank, a také Spojené státy. Amerika se totiž stále zdráhá provést v řadě už třetí kvantitativní uvolňování, protože jeho první a druhá vlna neměla takový úspěch, jak se čekalo. Dostali jsme se tak do situace, kterou už jsme dříve předjímali - tou je “léto nespokojenosti”.

Do ceny aktiv se promítlo makroekonomické mezní riziko (tail risk)

Cena aktiv se teď neodvíjí od jejich mikroekonomické atraktivity (poměr P/E, růst, tržní podíl, cash flow), ale jen od makroekonomického mezního rizika. A toto riziko stoupá s tím, jak tečou další a další peníze zemím skupiny Club Med (kvůli stále dražšímu financování, prohlubujícím se deficitům a nižšímu ekonomickém růstu).

To vše je cena za politiku protahování a předstírání: Dobré mikroekonomické ukazatele zastiňuje špatný stav makroekonomiky. To se snaží trhy říct politikům už delší dobu, ale ti mezitím pokračují v prázdných slibech a nedomyšlených plánech.

Teprve až se dočkáme skutečného “setkání evropských kardinálů”, poznáme, kam až může klesnout euro k dolaru nebo index Stoxx 50 a jak vysoko se mohou vyšplhat výnosy dluhopisů u zemí z Clubu Med. V žádném případě si však nerezervujte lístek do Noemovy archy. Svět totiž neskončí. Mikroekonomika se opět vrátí na výsluní a s ní i soudnost, zisky a logické uvažování. Současný systém prochází fází testování, což je normální. Nedochází k jeho kolapsu, jen se celý mění.

Strategie:

Pamatujte na koncové riziko. To neklesá, naopak roste, a proto je třeba zaujmout defenzivní postoj. Trhy se budou podobat letošnímu evropskému létu: budou chladné a proměnlivé, ale občas bude jasno.

Směřují italské banky ke španělskému scénáři?

Tomas Berggren

Dovolte, abych nejprve zopakoval jednu z nejdůležitějších myšlenek týkajících se investování, a vysvětlil tak dynamiku vývoje ceny banky na trhu: když nakupujeme akcie banky, spekulujeme na to, že objem úvěrů poskytovaných bankou poroste, a pracujeme s deseti- až dvacetinásobnou pákou. Z tohoto důvodu je ještě před tím, než se k nákupu akcií banky rozhodneme, nesmírně důležité vědět, v jaké fázi úvěrového cyklu se nacházíme.

Jaká je tedy situace italských bank? Pokud se podíváme na vývoj cen akcií největších italských bank za posledních pět let, nalezneme během tohoto období jen málo příznaků, které by ukazovaly na zvyšující se kvalitu úvěrů, viz graf č. 1.

Chart 1: Italian banks share price performance, last 5 years	Graf č. 1: Vývoj cen akcií italských bank za posledních 5 let
Source: Saxo Bank and Factset Unearth Data	Zdroj: Saxo Bank and Factset Unearth Data

Na všech italských bankách s výjimkou Banca Popolare se projevila celková nepříznivá situace bankovního sektoru a poklesly o 70 % nebo více. Z hlediska ocenění je celkový obrázek ještě neradostnější. Podíváme-li se na očekávání pro rok 2012, italské banky se obchodují za průměrný poměr ceny k účetní hodnotě (Price-to-Book – P/B) ve výši 0,28 a dosahují očekávanou návratnost vlastního kapitálu (ROE) ve výši 4 % (viz graf č. 2), což ve srovnání s historickými průměry, které se v případě P/B nacházejí nad hodnotou 1 a v případě ROE dosahují okolo 15 %, skutečně není přesvědčivý výsledek. Pokud by mělo za současných úrovní dojít k navýšení kapitálu, došlo by k extrémnímu naředění akcií italských bank, v některých případech dokonce až o 50 % nebo více. Tento scénář může rychle zničit každou dobrou investici a změnit ji v nejhorší rozhodnutí, jaké jste kdy učinili.

Chart 2: Italian banks valuation and return expecations for 2012	Graf č. 2: Ocenění italských bank a očekávané ROE pro rok 2012
Source: Saxo Bank and Factset Unearth Data	Zdroj: Saxo Bank and Factset Unearth Data

Investoři by měli věnovat pozornost tomu, že zlepšení stávající situace nelze očekávat ani v roce 2013 a že s ohledem na poměr rizika a zisku zabudovaný do stávající struktury ocenění italských bank je k dosažení hodnoty P/B = 1 (tj. cena akcie se rovná její účetní hodnotě, tj. parita vlastního kapitálu) zapotřebí vykázat ROE ve výši 13 %. To znamená, že je zapotřebí dosáhnout více než 200% nárůstu výnosů, protože nelze očekávat pokles dnešních úrovní kapitalizovanosti, viz graf č. 3.

Chart 3: Italian banks valuation and return expectations for 2013	Graf č. 3: Ocenění italských bank a očekávané ROE pro rok 2013
Source: Saxo Bank and Factset Unearth Data	Zdroj: Saxo Bank and Factset Unearth Data

Čeká italské banky zatracení, pokud požádají o kapitál i pokud o něj nepožádají?

Riziko dalších velkých ztrát, popř. potřeby dalšího navýšení kapitálu tedy ředí stávající akciové podíly. I když italské banky stojí před stále většími problémy, tyto problémy by podle mého názory mohly být také příležitostí k investici, jaká ve vyskytuje jednou za život, pokud by došlo k obnovení důvěryhodnosti evropského finančního sektoru a pokud by se italská ekonomika opět vrátila k růstu. V této rovnici je ovšem celá řada „ale“. Osobně jsem však přesvědčen, že zotavení italských bank bude trvat příliš dlouho, což bude znamenat, že na osudu akcionářů vlastnících podíly v italských bankách se může negativně podepsat celá řada nových problémů. Itálie by se ještě před koncem roku 2012 mohla ocitnout v pozici Španělska a možná bude nucena požádat o pomoc zvenčí. Zajímalo by mě, jestli se v takovém případě trh zachová tak smířlivě, jako tomu bylo v případě Španělska.

Tvůrci videoher: ztraceni v době chytrých telefonů?

Matt Bolduc, akciový analytik Saxo Bank

Stoupající obliba smartphonů a jiných chytrých zařízení pomohla masivnímu vzestupu on-line her. Růst Facebooku a společností typu Zynga spolu s úspěchem chytrých mobilů a tabletů odloudily zájem od tradičních výrobců herních videokonzolí. Konzole tak byly zastíněny a akcie jejich výrobců byly potrestány neoprávněným poklesem. A právě to z nich dělá atraktivní investici, v porovnání s jinými akciemi ze sektoru zboží dlouhodobé spotřeby.

Často zapomínáme, že odvětví s herními konzolemi neustále roste a očekává se, že poroste i nadále. Konkrétně o 6 procent v následujících několika letech. Přitom těchto 6 procent rozhodně není konečný strop. Celý průmysl ovlivňuje také to, že současné modely konzolí právě dobíhají a mnoho výrobců se připravuje na uvedení nových generací svých konzolí. Například uvedení další verze konzolí Xbox, PlayStation a Wii se očekává v roce 2013.

Tento průmysl se však poměrně rychle mění a výrobci her mají možnost licencovat své hry, aby dostaly do pozadí herní firmy jako třeba Gaikai a onlive. Jejich byznys model se přibližuje mikrotransakcím a příjmům z reklamy, což se v mnohém podobá on-line segmentu a sociálním hrám. Model založený na drobných platbách a registračních poplatcích má obrovský potenciál. Firma Gartner, která se zaměřuje na průzkum v oblasti informačních technologií, nyní očekává, že herní sektor poroste do roku 2015 každoročně o 27 procent. A to by mohlo výrazně pomoct silným frančízám jako je Ubisoft, Electronic Arts a Activision Blizzard.

Tyto společnosti tak čeká masivní rozvoj, protože standardní cyklus prodeje her je velmi riskantní. Většina her generuje zisky až v prvních měsících po svém uvedení, zatímco výdaje na vývoj bylo nutné vložit dávno předtím. Nový model s drobnými platbami a registracemi sníží kolísavost v příjmech těchto firem a naopak jim zajistí stálý přísun peněz. To sníží rizikovou prémii, a ocenění akcií firem tak může prudce vzrůst.

Zaměřil bych se především na tři největší vývojáře her, Ubisoft, Activision Blizzard a Electronic Arts. A přestože se mohou výrobci herních konzolí těmto firmám trochu podobat, ve skutečnosti jsou jejich strategie i fungování odlišné.

Řecko přidalo minulý měsíc 32 procent

Matt Bolduc, akciový analytik Saxo Bank

Poslední summit EU měl být zkouškou odolnosti, ovšem trh nedokázal pokračovat v rally z minulého pátku. Makroekonomický výhled má na trhy opět tlumivý účinek, což dále ovlivňuje data z oblasti spotřebitelské důvěry a makroekonomiky. Navíc všechny zprávy z Číny nasvědčují o vážném zpomalení tamní ekonomiky a vzhledem k jinak úzkostnému tajení všech špatných zpráv a nadcházející obměně čínských lídrů je na místě otázka, jestli nemohou být ekonomická data ještě horší, než jaká byly oznámena. Pozitivní však je, že Řecko za minulý měsíc přidalo více než 31 procent s tím, jak ustoupily obavy z jeho dalšího vývoje. Ani tak ale tato země není dostatečně velká na to, aby měla výrazný efekt na sentiment v Evropské unii.

Býci na trzích ale stále více strádají, protože ocenění i nadále klesají. A tento trend bude zřejmě pokračovat, protože se investoři připravují na velmi slabou výsledkovou sezonu. Například sektor dlouhodobé spotřeby se v součanosti obchoduje o 37 procent níže, než je jeho pětileté P/E. To jen zdůrazňuje, jak investoři nemají rádi všechno, co spoléhá na výdaje spotřebitelů.

Výsledkovou sezonu za druhé čtvrtletí odstartovala Alcoa a v tomto týdnu ji budou následovat banky, které zasáhl skandál s manipulací mezibankovních úrokových sazeb LIBOR. Díky němu přišel o svou práci snů šéf Barclays Bob Diamond. Tento víkend zveřejní své výsledky Wells Fargo a také JP Morgan, což by mohlo osvětlit jeho nedávné ztráty z obchodních transakcí.

Výsledková sezona Q2 2012: První přestřelený odhad zisků od konce roku 2010?

Peter Garnry, akciový analytik Saxo Bank

Index S&P 500 utrpěl od maxim z počátku dubna 10procentní ztrátu, a to díky problémům v eurozóně, které opět podlomily důvěru investorů a slabé výsledky dokládaly také důležité ekonomické ukazatele, jako jsou třeba výrobní indexy nákupních manažerů (PMI). S tím, jak klesaly ceny akcií, revidovali také analytici na Wall Street své odhadované zisky na akcie pro příštích 12 měsíců (forward EPS) směrem dolů. Jak dokládá graf níže, index S&P 500 získal část svých ztrát zpět a odhady na 12měsíční forward EPS se vyšplhaly na nejvyšší hodnoty od začátku roku 2006. To odpovídá číslu 12,4 u forward P/E (poměr mezi tržní cenou akcie a ziskem na akcii) , což by mohlo mít pozitivní vliv na sentiment (řekněme zpátky na 13násobné odhadované zisky forwardu). Pak by se index S&P 500 mohl obchodovat blízko hodnoty 1430 bodů. To by znamenalo letošní maximum.

Vyšší odhadované zisky odráží optimismus mezi analytiky, ale zároveň i zvyšují pravděpodobnost, že celkově společnosti na odhadované výsledky nedosáhnou. Moment překvapení u odhadovaný zisků od poloviny roku 2009 postupně klesal (viz graf níže). Jen ve čtvrtém kvartálu roku 2010 jsme se pak dočkali nepříjemného překvapení, když si světová ekonomika prošla kontrakcí. Ještě před startem výsledkové sezony ve Spojených státech i v Asii pak několik firem nenaplnilo očekávání trhu. S ohledem na tento fakt by pak i slabé ekonomické ukazatele z druhého kvartálu a příliš vysoké předpokládané zisky na právě přicházející sezonu mohly předznamenat první ránu, co se týče odhadovaných zisků, a to od posledního čtvrtletí roku 2010.

První týden výsledkové sezony je co do důležitosti v oblasti oznámených čísel a jejich dopadu vždy slabší. Tři společnosti ale jsou opravdu bedlivě sledovány:  

• Výsledkovou sezonu zahájila v pondělí Alcoa. Předpovídaný šesticentový zisk na akcii se nakonec naplnil, což je oproti loňskému roku 81procentní propad. Nedávné oslabení celosvětových indexů nákupních manažerů (PMI) donutilo v posledních třech měsících analytiky snížit jejich odhady EPS o 47 procent.
  
• V pátek pak Wells Fargo (WFC) a J.P. Morgan Chase (JPM) odstartují výsledkovou sezonu finančních institucí. Oznámené výsledky zvýší pozornost hlavně kvůli ztrátě banky spojené s nepovedeným obchodováním úvěrových derivátů. Wall Street očekává, že JPM oznámí EPS ve výši 0,78, což je o 36 procent nižší číslo než před třemi měsíci. Důvodem je to, že ztráta bude mít významný negativní dopad na zisk společnosti i navzdory snahám o kompenzaci s realizovanými zisky z jiných investic určených k prodeji. Na ty se nešahalo do doby, než byl znám konečný stav zisku či ztráty. U Wells Fargo se pravděpodobně jako vždycky dočkáme slušných čísel. Zajímavé ale bude sledovat komentáře bank k úvěrovým produktům a hypotékám. Ty jsou klíčové k pochopení toho, jestli dojde k dalšímu zlepšení na americkém realitním trhu. Wall Street očekává u Wells Fargo EPS na hodnotě 0,81, což je o procento lepší než v minulém kvartále.

Blíží se setkání kardinálů EU?

Steen Jakobsen, hlavní ekonom Saxo Bank

Jednou z našich hlavních premis během evropské dluhové krize byla ta, že krize skončí jedině takzvaným “setkáním kardinálů”. Tedy setkáním klíčových hráčů ve chvíli, kdy krize dosáhne kritické fáze, která pak skončí dramatickou restrukturalizací Evropy. Jde o jedno z témat, které jsme představili už v našich Šokujících předpovědích pro rok 2012. Takové setkání se zřejmě uskuteční spíše dříve než později, protože je Evropa bolestivě rozdělená na dva ekonomické tábory sever versus jih a dva politické tábory, kde na jedné straně stojí Angela Merkelová a na druhé skupina zemí Club Med, tedy celé Středozemí.  

Blížíme se bodu, ze kterého už pro Evropu nebude návratu. Evropě rychle dochází čas s tím, jak rostou náklady jihoevropských států na zajištění si potřebného kapitálu, nefunguje úvěrový trh a dochází k odlivu kapitálu. Opravdový summit k vyřešení dluhové krize se tak rychle blíží. Rozdíly mezi jednotlivými státy v rámci EU ještě nikdy nebyly více neslučitelné.

Skupina pěti (Draghi, Barroso, Monti, Rajoy a Hollande) se snaží přinutit Německo přistoupit na společné dluhopisy. Hollandův plán je ale založený na jediném - ať platí ostatní. Během toho ve Francii pokračuje v politice protahování a předstírání, že je schopen dostát své sociální agendě i bez jakýchkoliv strukturálních reforem.

Pro ilustraci, jak nedosažitelný je koncept “Německo to zaplatí”, se pojďme podívat na několik čísel:

• HDP Německa: 3,2 bilionů eur
• Oddlužení evropských bank během následujících pěti let (podle odhadu MMF): 5 bilionů eur
• Rozvahy evropských bank: 33 bilionů eur, nebo také 300% HDP celé eurozóny
• Rozvaha ECB:  4 biliony eur

Rozsah této dluhové krize je daleko větší, než si trh uvědomuje. Ve skutečnosti je tak velký, že neexistuje žádné reálné řešení. Ani podle představ severu, ani podle představ jihu. Představa, že jde jen o vyřešení otázky, zda Německo vše zaplatí, je nejen naivní, ale také nereálná. Němci totiž nemohou a ani by neměli. A všichni můžeme zapomenout také na hloupou představu, že jediným řešením je ECB. Existuje jen jedno řešení: systém musí selhat a euro i Evropská unie se musí proměnit. Přiznejme si, že plány Německa nejsou perfektní. Koncepčně ale směřují správným směrem. Krize nejde vyřešit zkratkou k bankovní unii, když neexistuje ani politická ani fiskální unie. Důvod, proč se Evropě ekonomicky nedaří, je nedostatek odpovědnosti tvůrců politiky a politiků samotných. Dát jim další lano, na kterém se skrze svou politiku protahování a předstírání mohou oběsit, rozhodně neznamená krok vpřed.   

Během několika dalších dnů se nevyhnutelně dočkáme oslavných tanečků ze strany EU. V úterý unikl Van Rompuyovi do tisku, konkrétně do Financial Tomes, jeho “plán, který změní směřování Evropy”. Podle mě titulek mluvil sám za sebe: Vam Rompuy osekal plán pro eurozónu. A jako vždy to byly jen tlachy bez jakéhokoliv obsahu. Politika protahování a předstírání na druhou.

Od mého posledního článku s názvem Jsou slova Angely Merkelové překrucována německá vláda a její představitelé, včetně Bundesbanky, zemím patřícím ke Club Med zcela objasnili, co jejich kancléřka měla na mysli. Merkelová totiž není v pozici, aby se musela vzdát vize fiskálního paktu a striktního dodržování Smlouvy o EU a mandátu od ECB.

Ovšem potíže dělá spíše Hollande a Francie než Německo. Hollande totiž pořád dokola tvrdí: “Nemůžeme se vzdát suverenity, pokud se nezlepší solidarita”. Nezapomeňme, že Hollande vede zemi, jejíž ekonomika neroste, má obrovský rozpočtový deficit a nejnižší věk odchodu do důchodu v Evropě - a přitom se nazývá pravou evropskou zemí. Hollandovi se přitom povedlo slavnou inaugurační řeč J.F. Kennedyho obrátit o 180 stupňů. Francie a země z Club Med si nyní jeho projev vykládají takto: “Neptejte se, co můžete udělat pro Evropu. Ptejte se, co Německo může udělat pro vás”. A jak už napsal Simon Nixon pro Wall Street Journal v článku s názvem Francie je největší překážkou řešení krize eurozóny, Francie se vždy zdráhala svěřit svou suverenitu do rukou Evropské unie. Vytvoření fiskální a bankovní unie bez zavedení politické unie by jen navyšovalo počáteční chyby, ke kterým došlo při tvorbě unie měnové. A právě Francie je zemí, která říká od nepaměti “ne” jakémukoliv oslabení své svrchovanosti, která by eurozónu dlouhodobě stabilizovala.

Jak by mohla Francie “ustoupit”, když si Německo bude trvat na svém? Francie sama sebe považuje za silnou a vlivnou zemi, ale čím více spoléhá na pomoc od svých německých přátel nebo ECB, tím je pravděpodobnější, že o svou sílu přijde. Nemůžete si půjčovat nebo si nechávat pomoct a zároveň si diktovat podmínky. Budete si muset vybrat, pane Hollande. A právě proto je dokonce i pro Francii nejlepší, aby najela na cestu vyšlapanou Německem. I za cenu, že země ztratí svou tvář. K této situaci by stejně došlo tak jako tak. Hollandův plán je totiž nepoužitelný a odsouzený k nezdaru a vedl by k ještě nižšímu růstu a vyšší nezaměstnanosti. Někdo by možná mohl Hollandovi konečně říct, že třetí cesta, se kterou přišel Bill Clinton a kterou “zdokonalil” Tony Blair, nikdy nefungovala.

V této souvislosti se mi vybavuje, že se Evropa už jednou v podobné situaci ocitla. Po představení Delorsovy zprávy v roce 1989 následovala dlouhá a složitá jednání především mezi Kohlem a Mitterandem o tom, kdy by měl začít projekt eura. Německo se snažilo, aby každá země nejprve přistoupila na konvergenční kritéria, ale Francie si nakonec v roce 1991 vymínila, že Evropská měnová unie začne fungovat v lednu 1999 nezávisle na dosaženém stupni konvergence. Tehdy Německo (i Francie) udělalo chybu, která vyústila v současné problémy zemí skupiny Club Med. Ty totiž nikdy nebyly ke vstupu do eurozóny příliš kompetentní. Německo si to podle mě pamatuje a poučilo se z toho.

Ocitli jsme se ve fázi tzv. mexické konfrontace. A jak se z ní dostaneme? Podle mě máme tři možnosti:

• setkání kardinálů - pravděpodobnost 40 procent
• politika protahování a předstírání na druhou - pravděpodobnost 40 procent
• zkáza a beznaděj - pravděpodobnost 20 procent

Setkání kardinálů bude jediným pořádným řešením, které má racionální a praktický základ. Bude potřeba, aby některé země odešly z eurozóny, ať už dočasně nebo napořád. Černým Petrem bude nejspíše Řecko. To donutí Club Med k jednání a členské státy budou muset kvůli fiskální a měnové politice přistoupit na ještě větší oslabení své suverenity. Nejpravděpodobněji dojde řada na německý model, kde bude nejvyšší autoritou Evropský soudní dvůr.

Počáteční reakce trhu na setkání kardinálů bude negativní, ale povede k nastartování poslední fáze našeho třífázového modelu krize (popírání, protest a mandát pro změnu). Během mandátu pro změnu se objeví oživení ve tvaru písmene V, ve kterém se reformy vymýšlí od píky. Pro investory je tak právě setkání kardinálů tím nejlepším řešením, které by nám mohlo přinést několik let prosperity. Současně bychom se mohli dočkat i lepších výnosů u akcií, které jsou právě teď podle většiny médií na mrtvém bodě.

Politika protahování a předstírání na druhou. Důvodem proč “na druhou” je dlouhodobé opakování stejných chyb. Jejich dopady teď budou daleko negativnější. Pokud dojde k dalšímu kolu kvantitativního uvolňování nebo operaci LTRO, tak čekám daleko menší růst, kratší efekt a menší účinnost. Pravděpodobně mohou takové kroky být i kontraproduktivní. Jenom blázen by si totiž mohl myslet, že nižší úrokové míry mohou všechno vyřešit. Trh moc dobře ví, že pokud se chce někdo vypořádat s problémem schopnosti platit své účty, musí přijmou ztráty a ne se více zadlužovat. Jakmile se vlády a ECB během třetího a čtvrtého kvartálu ocitnou ještě více bezradné, spustí další kolo mimořádných opatření. Dopad se ale rozplyne stejně rychle, jako sen Anglie o vítězství na Mistrovství Evropy ve fotbale.

Zkáza a beznaděj. V tomto konceptu se počítá s tím, že neexistuje žádné správné řešení krize. Jsme trénováni/učeni si myslet, že na každý problém existuje řešení. Děláme to ale už tak dlouho, že nám došel čas. Jestliže se teď nacházíme v kompletně slepé uličce, pak jedinou cestou, která zbývá, je “zničení kapitálu”, tak jak si to představoval Joseph Schumpeter. Oheň, který přinese snížení zadluženosti a vyčistí štít. V případě takového scénáře trhy otestují svá minima z roku 2009. Hluboce se zakoření nespokojenost s politiky a bankovním systémem, což může vést k sociálním nepokojům či dokonce k něčemu ještě horšímu.

Ani jeden z nastíněných scénářů podle mě ze začátku nepřinese žádná pozitiva. Blížíme se evropskému létu nespokojenosti a i kdybych se mýlil a Německo ze svých požadavků ustoupilo, následovat bude maximálně 10procentní nárůst. Ovšem jen do té doby, než si trh uvědomí, že jde opět o politiku protahování a předstírání a ne první krok k lepší a silnější Evropě. Podle investorů, jejichž názorů a přehledu si vážím, je současná situace následující:

• půjčovat si další peníze vyjde dráž a dráž, i přesto dluh zůstává tím nejlákavější aktivem
• ceny akcií na rozvíjejících se trzích jsou příběhem o přeceňování a přehnaných předpokladech
• akcie - férově oceněny, ale firmy bez dobrých vyhlídek co týče hospodářských výsledků či schopnosti se pohnout z místa
• konec evropské dluhové krize se zatím nerýsuje
• schodek amerického rozpočtu jen a jen narůstá
• reálný růst čínské ekonomiky je namísto 7 až 8 procent jen 5 až 6 procentní

V současném prostředí nemají akcie, dluhopisy ani komodity žádný prostor k růstu, protože je nikdo nechce. Chuť k jejich nákupu totiž otupěla neschopnost politiků přijít s jednoduchým a spolehlivým řešením. Místo toho se zaměřili na bezcenné návrhy a prázdné sliby. Výsledkem bude léto plné nespokojenosti a trhy by měly být pod tlakem až do srpna. V té době se možná nad propastí ocitne spolu s Řeckem i Španělsko a Itálie, protože sedět s rukama v klíně není řešení. Trhy už mají dost politického blafování - nastal čas reforem, a ne na dalšího tlachání.

Švédsko: Nové Švýcarsko... a bezpečný přístav v době krize eurozóny

Steen Jakobsen, hlavní ekonom Saxo Bank

V této perfektní bouři dávám strašně nerad jakákoliv velká doporučení. Každému, kdo hledá bezpečný přístav na letní měsíce, bych ale doporučil švédská aktiva jako atraktivní alternativu. Riskujeme sice, že nebude prolomena podpora trendu, i tak ale švédské koruně (SEK) věříme, protože od čtvrtého kvartálu loňského roku se jí mimořádně daří a pro vaše investice představuje bezpečné útočiště.

Níže najdete poslední novinky z Tradingfloor.com a zde je můj komentář z minulého týdne: Švédsko jako nejsilnější ekonomika a snižování daní.

Bezpečný přístav v evropské dluhové krizi: Švédské koruně věříme už delší dobu - od čtvrtého kvartálu loňského roku. A s probíhající krizí v eurozóně se nabízí řada důvodů, proč v případě švédské koruny zůstat na pozici long:

1. přebytek běžného účtu platební bilance
2. vyrovnaný rozpočet
3. snižování daní
4. nejlepší ministr financí v Evropě
5. volně plovoucí kurz “uvnitř” Evropy
6. malá a otevřená ekonomika, a tedy pružný pracovní trh i trh malých a středních firem

Švédská koruna se blíží velmi silné hranici podpory, takže je to teď buď a nebo. Podívejte se na graf níže.

 Zdroj: Bloomberg LLP

Osobně považuju Švédsko za nové Švýcarsko. Místní měna má výrazný středně- i dlouhodobý potenciál a jako první cíl vidím hranici 8,6500...ale bude potřeba prolomit hranici podpory, abychom si vše potvrdili... 

Jsem tu jediný, kdo chce tablet od Microsoftu?

Matt Bolduc, akciový analytik Saxo Bank

Zvěsti, že by Microsoft mohl vyrobit vlastní tablet, byly nakonec pravdivé. Microsoft představil na pondělní konferenci svůj model Surface, který může směle konkurovat iPadu. Zatímco operační systém Windows 8 byl určen především pro tablety a notebooky s dotykovým ovládáním, Surface nabídne užší propojení svého softwaru a hardwaru. A to je pro Microsoft zcela nová strategie.

Aniž bych zabíhal do technických detailů, vzhled a váha tabletu Surface budou podobné těm u iPadu. Navíc ale obsahuje USB port spolu s portem pro připojení externího displeje a magnetickou klávesnici, která displej zároveň chrání. Surface se bude nabízet ve dvou odlišných provedeních. První bude mít nižší spotřebu elektřiny, ale i omezený výkon, a poběží na systému Windows RT (Windows 8 kompatibilní s platformou a čipy ARM). Druhá verze nazvaná Surface 'Pro' sice spotřebuje více energie, ovšem je výkonnější (Windows 8 s architekturou x86 od Intelu). Levnější model bude cenově srovnatelný s iPadem a cena dražšího se pak bude blížit novým ultrabookům.

I když se na tento tablet těším, bojím se dvou věcí. První z nich je cena. I když verze ARM bude srovnatelná s iPadem, nenabídne stejné vlastnosti jako klasické laptopy. Nižší řada tabletu s Windows RT (ARM) nezvládne běžně používané desktopové aplikace, což znamená, že je třeba vytvořit nové programy a aplikace. U verze x86 zvané taky Pro to nebude problém, protože jde v podstatě o typický ultrabook. Bude však citelně dražší než iPad a nejspíše bude stát více než 1000 dolarů. Stručně řečeno, model Windows RT se bude více podobat iPadu a méně výkonnému stroji.

Zadruhé mě trápí, že Microsoft riskuje ztrátu své armády výrobců tím, že upřednostňuje vlastní hardware. Přestože kompatibilita hardwaru a softwaru je pro firmu a vlastě i koncové zákazníci přínosná, je třeba připomenout rčení: “Nekousej ruku, která tě krmí.” Microsoft tímto propojením sice získá zřetelnou výhodu a zároveň si skrze prodej tabletů zajistí prostředky na náklady spojené s Windows, ovšem ostatní výrobci tyto výhody mít nebudou. Aby Microsoft zmírnil konkurenční napětí se svými výrobci, ustoupil a na trh uvede tablet x86 o tři měsíce později a obě verze tabletu Surface bude nabízet jen prostřednictvím svého on-line obchodu a hypermarketů.

Surface se mi hodně zalíbil, ale klíčová otázka zůstává stále stejná: jak rychle si spotřebitelé zvyknou na Windows 8, který půjde na podzim na trh? Rozhodně si nemyslím, že Surface bude mít zásadní vliv na snižování konta Applu. Fanouškovská základna Applu je totiž velmi věrná a etablovaná. Pro iPad ale bude nový tablet od Microsoftu mnohem větším konkurentem, než dražší tablety s Androidem.

Věřím, že vstup na trh s tablety bude pro Microsoft výrazným přínosem. A ať už se Windows 8 dočká uznání nebo ne, zatím je v ceně akcie započtena pouze malá část potenciálu, který trh s tablety skrývá. Proto jakýkoliv úspěch ve válce na trhu tabletů by měl akcie Microsoftu podpořit. A těžit z toho budou i zákazníci, protože technologie půjde kupředu, stejně jako výkon všech zařízení. V důsledku na tom tedy vydělá jak Microsoft, tak jeho koncoví uživatelé!

P.S. Opravdu, ale opravdu bych bych si jeden tablet od Microsoftu přál!

Více videí s tabletem Surface najdete zde.

Facebook - Dokonce i 25 dolarů za akcii je při poklesu odhadovaných zisků moc

Peter Bo Kiaer, akciový analytik Saxo Bank

Nedávno se mě někdo ptal, co si myslím o situaci kolem Facebooku po propadu ceny jeho akcií od květnového IPO. Musím říct, že už v únoru jsem psal o rozumné ceně 25 dolarů za akcii Facebooku. A právě na tuto hodnotu nakonec akcie klesly.

Ale ani teď bych se do nákupu akcií Facebooku nehrnul, a to z mnoha důvodů. Zaprvé, analytici teď upravují své předpovědi o ziscích Facebooku směrem dolů. Shodují se na tom, že za celý rok 2012 klesne zisk na akcii (EPS) o 11 procent. Což zatím pokles ceny akcií Facebooku ještě zcela neodráží. Zadruhé, kroky Facebooku se teď nedají dost dobře předpovědět a vypadají spíše jako zoufalé pokusy, jako třeba snaha zpřístupnit služby dětem mladším 13 let.Přál bych si, abych měl přesnější informace o tom, co se právě teď s Facebookem děje. Doufám, že se toho dočkáme 23. července při představení výsledků za druhý kvartál.
 
Situace po IPO
Myslím, že se všichni shodneme na jedné věci - celé IPO byla katastrofa! Jen se podívejte na graf č. 1.Přitom graf ani nezachycuje 45dolarové maximum během prvního dne obchodování. Doufám proto, že investoři nakupující za tuto cenu už akcie Facebooku prodali, nebo mají opravdu velkou trpělivost. Předpokládám totiž, že to ještě chvíli potrvá, než se znova dostaneme na 45 dolarů za akcii. Akcie už od svého uvedení a otevírací hodnoty 38 dolarů ztratila celkem 30 procent.  


Co říkají analytici
Když teď akcie klesla o 30 procent, existuje ještě šance vydělat? Nejprve se podívejme na to, jak se vyvíjel konsensus analytiků. Neberte však graf č. 2 příliš vážně, protože do odhadů tržeb a čistého zisku mluví stále více analytiků a celý proces zprůměrování jejich “skutečných” konsensů ještě chvíli potrvá. Součástí grafu jsou předpovědi vývoje akcií od poloviny května od většiny analytiků. Předtím se jednalo o takzvané pre-IPO, tedy situaci, kdy jsou akcie před vstupem na burzu nabízeny privátním investorům. Graf znázorňuje pokračující pokles jak v tržbách, tak čistém zisku pro rok 2012.O situaci se tak nedá mluvit jako o statusu quo v porovnání s pre-IPO. Na obchodní záměr se teď jen nahlíží z méně optimistického úhlu: analytici prostě nevěří Facebooku tak jako dříve. Management firmy už nevydává tak povzbudivá prohlášení. A nejde jen o případ roku 2012, ale také o odhady na roky 2013 a 2014 (viz graf č. 3). Ovšem když předpokládaný zisk na akcii klesl o 11 procent, pak akcie Facebooku, jejichž cena spadla z 38 dolarů na 25 dolarů, nejsou zrovna výhodná koupě.


Podle současných odhadů by měla hodnota EPS v roce 2012 vyrůst o 13 procent, což už není tak zajímavé číslo. Odhadované EPS má v roce 2012 klesnout dramatičtěji než o rok později, a tudíž EPS v roce 2013 oproti 2012 vzroste (viz graf č. 4).
Podle mě hrozí v následující části tohoto roku vyšší riziko dalších úprav. Tedy poté, co se analytici do čísel ponoří hlouběji a budou mít více informací o druhém a třetím kvartálu.


Proč jsem skeptický ohledně akcie Facebooku za 25 dolarů?
Mé první hodnocení akcií Facebooku bylo založeno na informacích, které byly aktuální nějakou chvíli před definitivní podobou IPO. Následný vývoj v celém IPO mě ale znejistil. A když se cítím nejistý, existují dva scénáře, jak se s tím vyrovnat: buď cena klesne ještě níže nebo se naplní předpověď, která vše urovná a překoná i předchozí odhady. A pokud k tomu nedojde, pak nastane zvrat.


Stále čekám na nějaká čísla o rostoucím počtu uživatelů Facebooku, ta současná však nevypadají příliš dobře. Proto si nejsem jistý, zda jsou tato čísla správná, i když pochází přímo od samotného Facebooku. Do té doby, než firma poskytne další informace, nebudu se do všech těch čísel kolem Facebooku vůbec pouštět. Větší zmatek panuje také kolem toho, jak se vede zdroji příjmů z mobilní reklamy. To však také v krátkodobém horizontu obchodnímu záměru firmy moc nepřidá. A ani oznámení o tom, že Facebook zvažuje zpřístupnit svou síť dětem mladším 13 let, mé nervy zrovna neuklidnilo. Spíše to poukazuje na to, že Facebook má problém přilákat nové uživatel i běžnou cestou a snaží se to rychle nějak napravit.

Pokud bych to všechno sečetl a podtrhl, pak mám méně důvodů k radosti než na začátku května. Právě proto po akciích Facebooku zrovna netoužím, a to ani na současných úrovních.Podívejte se i na mé další články týkající se Facebooku:

1. Otázky, které byste si měli položit před koupí akcií Facebooku

2. Jakou cenu má Facebook? Ne tak velkou, jak si někteří myslí.

3. Hej Facebooku! Musíš nám toho ukázat víc

4. Facebooku roste počet uživatelů, ale za každého z nich teď platí víc

5. IPO Facebooku - ocenění vyhnáno do extrému

Nevěřím v zázračný růst Asie

Steen Jakobsen, hlavní ekonom Saxo Bank

Po svém návratu z Asie už tolik nevěřím v zázračný růst tamní ekonomiky. Během roku jsem přednášel a radil několika úřadům i skupinám manažerů. Všichni totiž toužili prodloužit příběh asijského růstu. Jejich nápady se točily kolem témat jako je třeba příznivá demografie, rostoucí střední třída, zvyšující se spotřeba a levná pracovní síla.

Kdyby to tak ale opravdu fungovalo. Asie samozřejmě roste víc než je průměr a částečně za to opravdu vděčí demografii. Určitě se ale shodneme na tom, že když vaše populace roste, ještě to nutně nemusí znamenat, že pracujete a vyrábíte lépe.

Ovšem mezní výnos každého dolaru investovaného v Asii je negativní. Asijský trh je přeplněný a několik ekonomik bojuje s nerovnováhami. A Indie už musí mít co se týče nerovnováh světový rekord. V rovnováze totiž není ani jeden její makroekonomický parametr. A to je dost slabé na zemi, která byla po celých 30 let mého působení v oblasti tradingu v pozici klíčového rozvojového státu.

Budíček pro Indii

Průměrný věk obyvatel Indie je nízký, přestože na jihu země je obyvatelstvo kvalifikované, vzdělané a jejich věk je v průměru vyšší. Naproti tomu na severu jsou lidé mladší, nevzdělaní a mnohem chudší. Je to skličující úkol sladit tento rozpor v zemi, kde nefunguje koherentní politika a politický systém, který stále uctívá socialistické ideály Nehru. Indie má nejvyšší čas se probudit.

Asii se nepodařilo přetavit růst z poslední dekády v transformaci a reformu sebe sama. Lokální kapitál prchá z většiny větších asijských zemí - nikdo nechce mít své peníze v Číně,  Indii, Indonésii nebo Vietnamu. Evropští a američtí bankéři nám ale stále tvrdí, že na konci asijské duhy na nás čeká hrnec plný zlaťáků. Jak to ale může být pravda, když vidíme tolik úspěšných asijských byznysmenů opouštět své rodné státy?

Následují mé tři předpovědi pro obchodování a investování:

Všechno se časem vrátí k normálu

Co vyletí moc vzhůru, se musí vrátit na zem, a vice versa. V případě Asie - přeinvestovanost, nedostatek socializované zdravotní péče a širších vzdělávacích systémů znamená, že dřívější boom teď naráží na nedostatek finančních prostředků.  

Evropské banky tradičně používají zhruba třetinu amerických dolarů na poskytování úvěrů v Asii. S rostoucími problémy doma v Evropě ale svůj kapitál z Asie postupně stahují. To pro země se schodkem veřejných financí jako je Indie, Filipíny a Austrálie znamená nutnost snížit závislost na zahraničním financování. K tomu může dojít pouze prostřednictvím rušení investic a vyšších lokálních úspor. To sice bude znamenat nižší růst, ale je to vlastně dobrá zpráva pro Asii i pro celý svět.

Proč? Protože kdybychom pokračovali v začarovaném kruhu globalizace a vždy hledali nejnižší náklady na jednotku práce, pak by veškeré světové úspory skončily v Asii, zatímco trhy v Evropě a Spojených státech by se omezily pouze na spotřebu, a to by v konečném důsledku vyústilo v jejich bankrot. Asie potřebuje dekádu zpomalení, přijmout reformy důchodového systému a zdravotnictví. Jejich spořící prasátko je jednoduše až příliš plné. Tyto úspory se teď musí použít - ne na luxusní auta a značkové věci, ale na zajištění lepší budoucnosti rostoucí asijské populace.

Makroekonomika špatná, mikroekonomika dobrá

Asii dominují velké vládní systémy a malé množství soukromého vlastnictví. Silné vládní řetězce jsou nevyhnutelně špatné. Aby Čína a Indie rostly, musí si uvědomit, že dlouhodobý růstový potenciál země zajistí pouze prostřednictvím silného finančního systému. Čím je finanční systém dané země uzavřenější a hlubší, tím je méně pravděpodobné, že bude mít dostatečný kapitál a investice pro uživení své populace. Pokud dojde k uvolnění mikroekonomiky, pak se asijské státy opět vrátí do čela světového žebříčku ekonomického růstu.

Čína dnes doplácí na chyby v makro politice. V roce 2009 země odstartovala největší program na podporu hospodářství v dějinách. Dokonce i liberálně založení politici pak záviděli, jak se Číně podařilo zastavit zpomalování tempa růstu. Mezinárodní měnový fond odhaduje, že se čínský hospodářský růst podílel na celosvětovém růstu v letech 2008 - 2011 zhruba dvaatřiceti procenty. Problémem ale je, že byl stimul aplikován v ekonomice, která v podstatě umí dobře jen jednu věc.

Zde je čínský byznys model: Na jednom konci je levný, dotovaný kapitál a levná pracovní síla. Na druhém konci je pak vysoký ekonomický růst a rostoucí příjmy. Vydělané a uspořené peníze dělníků pak směřují jako depozita do bank se zápornými reálnými výnosy, nebo na vysoce spekulativní trhy s nemovitostmi, či na akciový trh, který je i v těch nejlepších případech méně odpovědný a transparentní než Mezinárodní olympijský výbor.

Nedostatek reforem a otevřenosti ještě zvyšuje nerovnováhu v Asii. Ta teď platí za svou samolibost. Ale bude to velmi pozitivní ponaučení, pokud bude makrosféra v budoucích letech zatlačována do pozadí a do popředí se dostane mikroekonomika tažená jednotlivci a firmami, kteří jednají ve svém vlastním zájmu a mohou vzkvétat.

Čas není vždy kontinuum - pozor na cyklus

Skvělé investice jsou navázány na exponenciální růst a vydělávání peněz díky efektu složených výnosů po dlouhou dobu. Ekonomický růst se téměř vždy tváří také jako exponenciální proces.  

Někdy se ale svět i naše investice zrovna exponenciálně nevyvíjí. Někdy zkrátka firma, sektor průmyslu nebo i celý svět čelí změně režimu, která vyžaduje násilné sbohem minulosti a změnu směru v rámci nového pořádku.

Před Asií teď stojí přesně taková výzva - změna režimu. Čína odstartovala svůj dlouhý pochod k reformám už v roce 1979. Zcela náhodou to bylo ve stejný rok, kdy se Margaret Thatcherová stala premiérkou Velké Británie, která na tom tehdy nebyla ekonomicky dobře. Náhoda? Jsme teď o jednu generaci dál a potřebujeme odstartovat nový cyklus. Jednoduše je ten správný čas.

Je na záchranu španělských bank už příliš pozdě? Tomas Berggren, akciový analytik Saxo Bank Španělský bankovní systém je “zlomovým bodem” pro existenci eura. A španělská vláda si to uvědomuje. Proto také premiér Rajoy ohlásil, že země zdraví svého bankovního systému “garantuje”. Dělají si z nás srandu? Problém je teď daleko větší než je Španělsko schopné samo zvládnout. Všechny důmyslné pokusy španělské vlády vyřešit problém financování byly smeteny ze stolu Evropskou centrální bankou. To potvrzuje fakt, že k vyřešení problému financování španělského bankovního sektoru v odhadovaném rozsahu 150 - 300 miliard eur bude nutné společné úsilí Evropy i Mezinárodního měnového fondu. Pokud takové řešení nebude na stole do léta, španělská ekonomika je ve velkém ohrožení a akcie tamních bank čeká zrychlený volný pád. Všechny složky španělské ekonomiky si musí uvědomit, že problém bank není izolovaný fenomén a Španělsko se nedokáže zotavit, dokud budou jeho banky zbídačené jako jsou dnes. Jednoduše už nelze koupit další čas. Na druhou stranu by kombinované úsilí ECB, EMU a MMF o rekapitalizaci mohlo být silným spouštěčem pro rally na bankovních akciích. Zatím to ale vypadá na další kolo celkové ignorace problému ze strany španělské vlády. Popírání nebo všeobecná nevědomost Prohlášení o celkové “garanci” za bankovní systém a finance regionu ze strany Madridu nevrhá dobré světlo na jeho schopnost krizi zvládnout. Toto prohlášení se totiž neopírá o žádný finanční arzenál. Míra důvěryhodnosti mi tak připomíná mistra popírání a ignorace “Boba z Bagdádu” během operace Irácká svoboda. Problémem je nejednotná komunikace ze strany španělské vlády, která podkopává svou důvěru a dál odrazuje dluhopisové i akciové investory. S každým dalším polovičatým řešením se cena za tuto krizi zvyšuje. Španělsko tak nějak nepotřebuje technokratickou vládu - potřebuje ilusionistu! Zastavte to šílenství! Nicméně Španělsko má v ruce silné karty. Pokud tamní bankovní sektor zkolabuje, pak se nákaza rozšíří do zbytku Evropy a pravděpodobně ukončí eurozónu jak ji dnes známe. Evropští lídři to vědí. Než ale pošlou Španělsku peníze, chtějí od něj závazek k dalším reformám. Jediné řešení, které by bylo dostatečně rozsáhlé a zároveň dostatečně důvěryhodné pro držitele dluhopisů, je přinutit ECB, MMF a zástupce španělských bank i vlády vyložit karty na stůl. Velký jarní úklid bilancí. Čas je největším nepřítelem Španělska a jak už jsme dříve uvedli, tak irský krizový scénář není tak daleko. Španělsko ztráty takového rozsahu samo nezvládne. Není to sice ten hlavní problém, ale cesta ke snížení úroků z dluhopisů vede jen skrze radikální reformy, které nastartují pracovní trh a eliminují rozpočtové schodky. Široké a “drahé” řešení dnes by mohlo přinést vyšší než očekávané oživení na trhu nemovitostí v budoucnu.

Tomas Berggren, akciový analytik Saxo Bank

Španělský bankovní systém je “zlomovým bodem” pro existenci eura. A španělská vláda si to uvědomuje. Proto také premiér Rajoy ohlásil, že země zdraví svého bankovního systému “garantuje”. Dělají si z nás srandu? Problém je teď daleko větší než je Španělsko schopné samo zvládnout. Všechny důmyslné pokusy španělské vlády vyřešit problém financování byly smeteny ze stolu Evropskou centrální bankou. To potvrzuje fakt, že k vyřešení problému financování španělského bankovního sektoru v odhadovaném rozsahu 150 - 300 miliard eur bude nutné společné úsilí Evropy i Mezinárodního měnového fondu.

Pokud takové řešení nebude na stole do léta, španělská ekonomika je ve velkém ohrožení a akcie tamních bank čeká zrychlený volný pád. Všechny složky španělské ekonomiky si musí uvědomit, že problém bank není izolovaný fenomén a Španělsko se nedokáže zotavit, dokud budou jeho banky zbídačené jako jsou dnes. Jednoduše už nelze koupit další čas. Na druhou stranu by kombinované úsilí ECB, EMU a MMF o rekapitalizaci mohlo být silným spouštěčem pro rally na bankovních akciích. Zatím to ale vypadá na další kolo celkové ignorace problému ze strany španělské vlády.

Popírání nebo všeobecná nevědomost

Prohlášení o celkové “garanci” za bankovní systém a finance regionu ze strany Madridu nevrhá dobré světlo na jeho schopnost krizi zvládnout. Toto prohlášení se totiž neopírá o žádný finanční arzenál. Míra důvěryhodnosti mi tak připomíná mistra popírání a ignorace “Boba z Bagdádu” během operace Irácká svoboda. Problémem je nejednotná komunikace ze strany španělské vlády, která podkopává svou důvěru a dál odrazuje dluhopisové i akciové investory.

S každým dalším polovičatým řešením se cena za tuto krizi zvyšuje. Španělsko tak nějak nepotřebuje technokratickou vládu - potřebuje ilusionistu! Zastavte to šílenství!

Nicméně Španělsko má v ruce silné karty. Pokud tamní bankovní sektor zkolabuje, pak se nákaza rozšíří do zbytku Evropy a pravděpodobně ukončí eurozónu jak ji dnes známe. Evropští lídři to vědí. Než ale pošlou Španělsku peníze, chtějí od něj závazek k dalším reformám.

Jediné řešení, které by bylo dostatečně rozsáhlé a zároveň dostatečně důvěryhodné pro držitele dluhopisů, je přinutit ECB, MMF a zástupce španělských bank i vlády vyložit karty na stůl. Velký jarní úklid bilancí. Čas je největším nepřítelem Španělska a jak už jsme dříve uvedli, tak irský krizový scénář není tak daleko. Španělsko ztráty takového rozsahu samo nezvládne. Není to sice ten hlavní problém, ale cesta ke snížení úroků z dluhopisů vede jen skrze radikální reformy, které nastartují pracovní trh a eliminují rozpočtové schodky. Široké a “drahé” řešení dnes by mohlo přinést vyšší než očekávané oživení na trhu nemovitostí v budoucnu.